Listopad 1989
Vzpomínky rodičů na Listopad 1989
15. 11. 2020
Dcera nás požádala o sepsání vzpomínek na listopadový převrat roku 1989. Její kamarádka Adéla to chce použít na skautské akci.
Táta
Je pátek 17. listopadu 1989 a já se chystám po práci ve výzkumném ústavu vyrazit na další z protistátních demonstrací. Už je to téměř rutina. Sbalím si papíry do aktovky, kdybych chtěl o víkendu ještě popracovat, obuju běžecké botky a pak v obvyklé sestavě tatíků třicátníků míříme od tramvají na místo srazu na pražském Karlově. Pozoruji první změnu: je tu proti předchozím akcím nápadně více mladých.
Už víc než rok chodíme na podobné akce svolávané "protistátními živly", jak to nazýval komunistický tisk, rozhlas a televize. Většinou nás bývalo jen několik stovek, ale počty postupně narůstaly. Jak se ale stalo, že nás nakonec chodily demonstrovat stovky tisíc? I když několik prvních dní nebylo jasné, zda nezasáhne armáda? Popíšu dvě vzpomínky, které na mne dodnes silně emotivně působí a které by leccos mohly vysvětlit.
Většina národa už asi měla komunistů plné zuby, ale pokusit se o viditelný odpor vyžadovalo trochu odvahy a ochotu riskovat. Už možná nehrozilo mnohaleté vězení, spíš jen kratší zadržení, zato člověku asi hrozila ztráta zaměstnání a především trestání dětí zákazem studia. Netušil jsem, zda komunismus vydrží ještě týden, nebo dvacet let (a doma jsme měli tři malé děti). Šlo nám jenom o to ukázat nesouhlas a pak pokud možno nedostat obuškem a nenechat se chytit.
Po obvyklých (opatrných) projevech na Karlově se už spíše tisícihlavý dav dává na pochod na Vyšehrad. A tam zažívám první silný pocit, že s vládou komunistů je konec. Mezitím se totiž setmělo a dav, který se postupně rozrostl na několik tisíc "živlů", zapálil svíčky v rukách a začal se skandováním "domlouvat", kam pokračovat. V momentě, kdy světýlky zaplněný Vyšehrad duněl výzvou "Přes most toho vraha" (míněn dnešní Nuselský most, tehdy Gottwaldův) mi poprvé přeběhl mráz po zádech. V tom už nezněla žádná opatrnost, ale odhodlání říkat konečně pravdu. A stále žádné policejní rozhánění živlů.
Moje část davu prošla přes nábřeží na Národní třídu. Cestou se přidávali další a další lidé a z oken a balkónů se mávalo a skandovalo spolu s davem. Taková skutečně masová veselice.
Na Národní stály "konečně" obvyklé policejní kordony, ovšem tentokrát máme jasnou početní převahu. Vytahují si tedy z davu jenom nejbližší demonstranty a zpracovávají je obušky. Teprve po dlouhých minutách sezení na chladné listopadové dlažbě se dává policie do pohybu a vytlačila mou část davu do Mikulandské ulice. Ještě druhý den v sobotu to vypadá, že se nic zvláštního nestalo. V médiích běžela standardní propaganda o násilnických živlech. Ale v tom přichází zpráva o údajné smrti studenta na Národní třídě. Pro mne to byl zlom, a zdá se, že nejen pro mne.
Má druhá nejsilnější vzpomínka na listopad 1989 se netýká přímo této zprávy, ale pondělní schůze v práci. Kdosi ji svolal provizorně na chodbu (místo do zasedačky) a tam už bylo jasno. Kolik opatrných lidí už je ochotno otevřeně mluvit! A to ticho, když jsme popisovali své zážitky z Národní třídy! Na příští demonstraci už nepůjde jen hrstka protistátních živlů. Bylo jasné, že začal převrat.
Máma
Asi se vám sešlo mnoho dobrodružných příběhů z doby kolem 17. listopadu 1989, ale já si víc vybavuju úzkostné pocity a strach o své blízké. Při pohledu zpátky sice leckdo může mít dojem, že na těch demonstracích se vlastně nic moc tragického přihodit nemohlo a byl to spíš jakýsi happening, vždyť komunisti už to postupně sami vzdávali - ale tenkrát to tak jasné nebylo. Taky se zapomíná, že to nebylo ani půl roku po tom, co v komunistické Číně zarazili pokus o odpor tím strašným masakrem na Náměstí Nebeského Klidu. Čína je sice daleko - ale komunisti jsou si podobní všude, obávala jsem se.
Na demonstrace před Listopadem jsem nechodila, naše tři děti byly malé a někdo s nimi musel zůstat, když se tam jejich táta vypravil. Pokaždé jsem se o něj bála, ale snažila jsem se před dětmi nedávat nic najevo, i když si stejně myslím, že to napětí vycítily. Nachystala jsem večeři a přečetla jim něco před spaním, a pak jsem si v rádiu pustila Hlas Ameriky, abych se dozvěděla, co se u nás právě děje a co nám náš rozhlas neříkal. Nebyla jsem klidná, dokud se nevrátil.
Toho 17. listopadu to bylo poprvé, co jsem neměla strach: vždyť to byla povolená demonstrace, kterou organizoval Socialistický svaz mládeže. Postupně ale začaly chodit šokující zprávy, co se ten pátek odehrálo. Další týden začaly pravidelné demonstrace, každý večer po práci se lidé scházeli na Václavském náměstí a já - podobně jako asi mnoho jiných matek s malými dětmi - jsem doma vždycky trnula, jak to dopadne. Zjistila jsem, že mě trochu uklidňuje, když si během netrpělivého čekání najdu nějakou mechanickou práci; ještě nikdy jsme snad neměli doma tak uklizeno jako ten týden.
V pátek jsme se s mým mužem vystřídali: on byl přesvědčen, že už nic nehrozí, a chtěl mi dát možnost, abych si taky užila té atmosféry, a já jsem si říkala, že i když se bojím, radši se budu bát na demonstraci než bezmocně doma. A taky že jsem se tam bála. Přemýšlela jsem, odkud by asi přijely ty obrněné vozy, které se prý už v úterý stahovaly k Praze - asi z Národní třídy? Nebo z Příkopů? A kam bych utíkala, kdyby začali do lidí střílet? Protože jestli tohle chtějí zarazit, po tom týdnu už to nemůžou dál odkládat. Naštěstí jsem se bála zbytečně. Nepřijeli. A v sobotu už i já jsem věřila, že to proběhne "sametově".