Mazlení

Je zajímavé sledovat, jak si Rakša postupně zvyká na lidi a jejich divné způsoby. Třeba na tu neuvěřitelnou drzost pokládat šelmě na hlavu svou packu (ruku). Rakša sice od malička vyhledávala lidskou společnost, ale stačilo jí mít možnost někoho okusovat. Během dvou let však její okusování téměř úplně přestalo. Pochopila, že to nemáme rádi.

Zbyly jen občasné náznaky, které jsou mi vlastně docela příjemné. Uchopí třeba při mazlení do své hrozivé tlamy mou ruku, jemně stiskne a hladí kůži jazykem.

Když jste se posledně ptala, co nového, tak jsem zapomněl, že se Rakša postupně začala s námi mazlit i sama od sebe. Občas přijde, nacpe hlavu do podpaží a blaženě strne. Nebo se nechá drbat na hřbetě, udělá kočičí hřbet a začne chroptět blahem. Nebo doslova narve hlavu mezi nohy a nechá se drbat na břiše. Je zajímavé, že tato její akce vyvádí z míry hlavně pánské návštěvy :-).

A také se ochotně staví i chodí po zadních. Než donesu žrádlo ode dveří na místo krmení, jde po zadních se mnou, aby mohla „čmuchákem“ celou cestu zjišťovat, co dnes bude dobrého.

U kola

Rakšu můžu brát kamkoli s sebou.

Na sedačkovou lanovku bych to asi bez tréninku neriskoval, ale je vidět, že když se nebojí pán, tak se nechá zmanipulovat ke kdejaké blbině. Teď ji zrovna učím jezdit na stavebním kolečku...

Rakša už dlouho běhá skoro každý den jednu z vycházek u kola. Obvykle běží přede mnou na volno, nebo dostane příkaz „K noze“, to když potkáme někoho, kdo by se jí mohl bát. Nikdy bych si nemyslel, že bude tak snadné vodit psa u kola i bez vodítka.

Tam kde potkáváme víc aut ji beru na flexi-vodítko, které, když nejede žádné auto, odložím na „roh“ na řidítkách. Přijde mi to jako ideální řešení, protože Rakša rychle pochopila, že nejlepší je reagovat na tah samonavíjecího vodítka v obou směrech - zpomalit, nebo přidat.

Zpočátku jsem si vůbec nedokázal představit, že bych se někdy odvážil brát to divoké zvíře na silnici; byť na vodítku. Závistivě jsem pozoroval místního včelaře, který tak pravidelně jezdil se starým malamutem ke svému včelínu za vsí.

Výchova

Pokud jde o výchovu, tak jsem si jenom ověřil staré pravidlo: požadovat málo, ale to málo požadovat důsledně. Chtěl jsem s ní chodit (i jezdit na kole) bez vodítka, tak musí poslouchat tak, aby nikoho neobtěžovala, nebo aby se jí nic nestalo. Umí:

• přivolání,

• chůze u nohy s vodítkem i bez,

• Stůj ve smyslu zastav, především na dálku,

• Běž ve smyslu pokračuj v tahu běžkaře,

• Sedni, Lehni, Zůstaň a Volno i na dálku,

• Hop (do/z auta, lodi...),

• Můžeš (vzít si žrádlo, vlézt do rybníka...)

• a univerzální Ne, nejčastěji ve tvaru Tam ne.

Nic víc.

Je nepochybné, že na její straně by nebyl problém naučit se toho nesrovnatelně víc. Na mé straně by to problém byl. Hlavně s motivací, proč to vůbec dělat.

Výchovu psa evidentně usnadňuje i to, že o přáních výše postaveného člena vlčí smečky se nediskutuje. Je klidně možné, že tomuto pravidlu vlčáci rozumějí lépe než psi. Přesto asi bude záležet na povaze každého psa, jak konkrétně bude se svou poslušností nakládat.

Když mě Rakša u nohy moc předběhne, tak se na tvou radu zastavím a nemusím už nic dalšího říkat, ona se hned pokorně vrátí k noze. Ale! ... Cestou k noze do mně vždycky ňufne čumákem a mrkne na mně s jasným vzkazem: „ale no tak, vždyť se toho tolik nestalo“.

Vycházky

Žrádlo a dlouhé a rychlé vycházky jsou pro Rakšu největším potěšením. Ovšem celodenní výlet lesem na horském kole jí nedokážu dopřát každý den; ač bych rád, je to potěšení pro oba.

I tak je ale už dávno připravena na zkoušku vytrvalosti, pořádanou občas klubem chovatelů - 40 až 100 km u kola v časovém limitu. Pěší výlety jsou pro ni příliš pomalé.

Jakmile na jaře trochu oschly rozbahněné cesty, hned jsem vyndal kolo. Ač předchozí cyklo-výlet byl před několika měsíci, Rakša se mohla zbláznit radostí. Hned si vzpomněla, že vyjížďka s kolem začíná spořádaným sezením u vrat, dokud sám před vraty nezjistím, že nehrozí auta ani problematičtí psi. Vždycky jsem ji o to usednutí musel požádat, protože samou nedočkavostí hrozilo předčasné vyběhnutí. Tentokrát jsem nemusel říkat vůbec nic, ihned běžela k vratům, vzorně usedla a významně na mne hleděla, jakože by se to otevření už nemělo protahovat.

Ona vůbec letos začala předvádět chování starého zkušeného psa i při jiných příležitostech. Při ranních cestách pro pečivo už nemusím připomínat, kde má jít u nohy a kde má nastavit poutko obojku na připnutí vodítka. A na místech, kde může dostat milované "Volno" od nohy už jenom mrkne, zda jsem nezapomněl. V té chvíli stačí pohnout hlavou v gestu "Tak si běž" a ona spokojeně odběhne.

Dnes Rakša složila maturitu. Zapomněl jsem na cestu do obchodu vodítko a tak jsem si řekl, že to zkusím právě dnes. Celou cestu pro ranní rohlíky už dlouho chodíme bez vodítka, jenom před obchodem ji uvážu, šáhnu na čumák a řeknu "Zůstaň". Dnes také, ale bez uvázání. A z okna obchodu jsem pak hlídal, co dělá: seděla celou dobu na místě. Tak jsem přikoupil buřta...

Jinak během roku i během dne často mění na zahradě místa odpočinku. Jednak si tím reguluje teplo, jednak možnosti výhledu, jednak různou strukturu a voňavost podkladu. V zimě spala i několik dnů na kompostu.

Pokud jdeme něco dělat na zahradu, tak vždycky "pomáhá". Při řezání dřeva nasává vůni pilin hned u ostrých zubů pily, při sekání dřeva krade polínka a drtí je na třísky (když už nemůže mít čumák přímo na špalku). Při sázení rostlin sleduje, jak se to dělá a pak se vše pokusí přesadit. Osvědčila se proto nízká ohrádka, jako jasné vymezení, kam Rakša nesmí (stačilo ji odtud dvakrát vynést za kůži, aby tam víc nelezla).

Tohoto zákazu umně využívá kocourek. Pohybuje se po zahradě tak, aby byl pokaždé včas v bezpečí a mohl se v závěru honičky až provokativně pomalu procedit plůtkem před brzdící Rakšou.