Jak se žije s vlčími geny

3. Soužití s lidmi

Mazlení

Je zajímavé sledovat, jak si Rakša postupně zvyká na lidi a jejich divné způsoby. Třeba na tu neuvěřitelnou drzost pokládat šelmě na hlavu svou packu (ruku). Rakša sice od malička vyhledávala lidskou společnost, ale stačilo jí mít možnost někoho okusovat. Během dvou let však její okusování téměř úplně přestalo. Pochopila, že to nemáme rádi.

Zbyly jen občasné náznaky, které jsou mi vlastně docela příjemné. Uchopí třeba při mazlení do své hrozivé tlamy mou ruku, jemně stiskne a hladí kůži jazykem.

Maximum mazlení, jakého byla dlouhé měsíce schopna. Jinak samé neodbytné okusování.

"Vy si tu hrajete se zmrzlou myškou!?"

"Nech mě, prosím, na ledě! Já už vám tu myšku nebudu krást!"

Když jste se posledně ptala, co nového, tak jsem zapomněl, že se Rakša postupně začala s námi mazlit i sama od sebe. Občas přijde, nacpe hlavu do podpaží a blaženě strne. Nebo se nechá drbat na hřbetě, udělá kočičí hřbet a začne chroptět blahem. Nebo doslova narve hlavu mezi nohy a nechá se drbat na břiše. Je zajímavé, že tato její akce vyvádí z míry hlavně pánské návštěvy :-).

Olizování

Další zajímavá proměna se udála s jejím skákáním na stojící lidi. Vlčáci se běžně zdraví olíznutím koutků, takže se to snaží provádět i lidským členům smečky. To líznutí by se ještě dalo snést, ale bláto až za krkem už ne. U Rakši pomohlo použití několika technik. Jednak tvrdě odmítat naskakování, třeba nastavením kolene, když chce skočit, jednak potrestáním. Ale i odložením přivítání až po něčem jakoby důležitějším.

Dnes to vypadá tak, že když hlavou neuhnu, tak lízanec dostanu, ale tlapky ve výskoku dává předpisově stranou. Musí to být směšný pohled na vyskakujícího psa, který se způsobně bez dotyku pokouší stojícího pána zasáhnout jazykem v obličeji.

Vertikální skákání

To je vůbec zajímavý úkaz. Evidentně ho umožňuje odlišná vlčí stavba zadních kloubů vlčáků. Rakša si vyskakuje i na uvolnění radostného stresu. Třeba když pochopí, že bude vycházka, tak začne mlčky vyskakovat na místě vysoko do vzduchu.

A také se ochotně staví i chodí po zadních. Než donesu žrádlo ode dveří na místo krmení, jde po zadních se mnou, aby mohla „čmuchákem“ celou cestu zjišťovat, co dnes bude dobrého.

Typický kolmý výskok po mohutném odrazu zadních nohou.

Zapomněli jsme hostitelku varovat, že Rakša má ve zvyku kontrolovat přenášená jídla.

U kola

Rakšu můžu brát kamkoli s sebou.

Na sedačkovou lanovku bych to asi bez tréninku neriskoval, ale je vidět, že když se nebojí pán, tak se nechá zmanipulovat ke kdejaké blbině. Teď ji zrovna učím jezdit na stavebním kolečku...

Rakša už dlouho běhá skoro každý den jednu z vycházek u kola. Obvykle běží přede mnou na volno, nebo dostane příkaz „K noze“, to když potkáme někoho, kdo by se jí mohl bát. Nikdy bych si nemyslel, že bude tak snadné vodit psa u kola i bez vodítka.

Tam kde potkáváme víc aut ji beru na flexi-vodítko, které, když nejede žádné auto, odložím na „roh“ na řidítkách. Přijde mi to jako ideální řešení, protože Rakša rychle pochopila, že nejlepší je reagovat na tah samonavíjecího vodítka v obou směrech - zpomalit, nebo přidat.

Zpočátku jsem si vůbec nedokázal představit, že bych se někdy odvážil brát to divoké zvíře na silnici; byť na vodítku. Závistivě jsem pozoroval místního včelaře, který tak pravidelně jezdil se starým malamutem ke svému včelínu za vsí.

Jen mě tak napadlo natočit, jak Rakša už ani nepotřebuje u kola na silnici vodítko.

Měření standardní cestovní rychlosti.

Rakša se ale učí hrozně rychle. Jakmile pochopí, co se po ní chce, tak už pak jen stačí udržet její pozornost. Třeba voňavým mlskem v kapse. Nebo aspoň chválit - to hned zjihne, sklopí ouška a přejde do tanečního kroku.

Rakša měla k večeři čerstvého kapra, neb oslnila porotu netradiční soutěže svou ochotou k akcím, jaké v životě nedělala.

"Hele, já bych radši po svých..."

Postupně ale začala v lodi pískat a vylučovací metodou jsme došli k tomu, že je spokojená, jenom když jede v první lodi a má přehled o celém zbytku smečky. Taková konstelace se ale neudržuje úplně snadno.

V lodi

Na vodu už ji víckrát (nejspíš) nevezmu hlavně ze dvou důvodů: nespokojeně píská v lodi, když není celá smečka v dohledu, a pak i proto, že v klasické vodácké kánoi se zavazadly už pro ni není dost místa na podlaze.

První dny, kdy ještě dobře neznala celou smečku, to bylo v klidu. Navíc byly peřeje a vyklápění a spousta vzrušení. To si mohla v lodi hlavu ukroutit, aby jí nic neuniklo.

Ona se snad ničeho nebojí. Rány od vln přes palubu, otloukání lodi o kamení, překlopení do běsnících vod, vytažení plavajícího psa za kožich do lodi - vše v klidu, beze strachu, bez odporu. A s oblibou běhá po hranách všech jezů.

Celý týden stačil jeden povel "Hop!" na vystoupení i nastoupení do lodi. Je ale pravda, že hop na břeh měla raději, protože to znamenalo průzkum tábořiště a všech odpadků okolo. Ten týden asi pro ni byly především čuchací orgie.

V kamenitých peřejích nebývá nouze o dramatické okamžiky. Zadák v takové chvíli nemá moc času na vysvětlování, stačí jenom vykřikovat povely na háčka (to je ten, co pádluje vpředu). Rakša mi v takových úsecích musela ležet mezi nohama, abych mohl řídit loď. Měla ovšem vždycky tendenci se postavit, aby na tu divočinu lépe viděla. Vykřikoval jsem tedy povely na oba dva současně. A najednou vidím, že se můj háček natřásá smíchem - zachytil totiž originální vodácký povel Přitáhni-sedni-lehni!

Výchova

Pokud jde o výchovu, tak jsem si jenom ověřil staré pravidlo: požadovat málo, ale to málo požadovat důsledně. Chtěl jsem s ní chodit (i jezdit na kole) bez vodítka, tak musí poslouchat tak, aby nikoho neobtěžovala, nebo aby se jí nic nestalo. Umí:

  • přivolání,
  • chůze u nohy s vodítkem i bez,
  • Stůj ve smyslu zastav, především na dálku,
  • Běž ve smyslu pokračuj v tahu běžkaře,
  • Sedni, Lehni, Zůstaň a Volno i na dálku,
  • Hop (do/z auta, lodi...),
  • Můžeš (vzít si žrádlo, vlézt do rybníka...)
  • a univerzální Ne, nejčastěji ve tvaru Tam ne.

Nic víc.

Je nepochybné, že na její straně by nebyl problém naučit se toho nesrovnatelně víc. Na mé straně by to problém byl. Hlavně s motivací, proč to vůbec dělat.

Výchovu psa evidentně usnadňuje i to, že o přáních výše postaveného člena vlčí smečky se nediskutuje. Je klidně možné, že tomuto pravidlu vlčáci rozumějí lépe než psi. Přesto asi bude záležet na povaze každého psa, jak konkrétně bude se svou poslušností nakládat.

Když mě Rakša u nohy moc předběhne, tak se na tvou radu zastavím a nemusím už nic dalšího říkat, ona se hned pokorně vrátí k noze. Ale! ... Cestou k noze do mně vždycky ňufne čumákem a mrkne na mně s jasným vzkazem: „ale no tak, vždyť se toho tolik nestalo“.

Jak je to ale s pověstnou psí věrností pánovi? Moc bych na to nespoléhal. Žrádlo je pochopitelně velká motivace, umí poděkovat za zábavu, umí se přijít pomazlit, má velkou radost z každého návratu člena smečky domů, ale mám pocit, že ještě důležitější je pro Rakšu pozorovat, kdo v dané společnosti rozhoduje. Kdyby velení smečky převzal kdokoli jiný, dostatečně suverénní a sebejistý, asi by se tou změnou moc dlouho netrápila.

Dvouletá Rakša na své druhé výcvikové hodině.

Cvičák

Dobré psí cvičiště není vůbec na škodu. Rakša na nich poznala spoustu psů, lidí a aktivit, ke kterým by se jinak nedostala. Sice jsem měl nejprve obavu, zda si tím nezaděláme na některé problémy, ale zatím vše dobře dopadlo.

Tak třeba si oblíbila přelézání nejrůznějších překážek. Miluje dvoumetrové „áčko", na kterém se obvykle na chvilku pyšně rozhlédne. Jenomže náš dřevěný plot doma má jen metr čtyřicet...

Rakša s vnoučaty - tři a jeden rok starými.

Vlčí přátelský pozdrav.

Chiméra stoprocentní poslušnosti

Udělali jsme toho hodně pro maximální Rakšinu poslušnost. Je to nejposlušnější pes v širokém okolí a překvapil tím spoustu pejskařů i cvičitelů s běžnými předsudky vůči tomuto plemeni. I na srazech vlčáků patří mezi ty nejvychovanější. Přesto bych si už netroufl tvrdit, že mě vždy poslechne. Je to živý tvor s relativně vysokou inteligencí a vrozenou opatrností vůči novotám.

Jsou situace, kdy vždycky budu muset zvažovat, jak daleko od sebe ji nechám vzdálit, abych měl jistotu, že ještě poslechne. Největší lákadla k neuposlechnutí jsou: psí kamarád Rin, pejskaři, kteří ji pravidelně rozmazlují mlskama, běžící kočka, běžící králík.

A pak jsou situace, kdy Rakša zažije něco nového a reaguje automaticky vlčím instinktem. Podle okolností to může být široká škála reakcí od zastavení a přemýšlení, přes razantní úskok stranou, po výhružné zachrochtání.

Zatím na člověka ani náznakem nezaútočila, ale to neznamená, že takové okolnosti nemůžou nastat. Nikdy bych ji například nenechal bez dozoru s cizím malým dítětem a větší děti bych nejprve poučil, co může udělat vlk, pokud nabude dojmu, že mu jde o život a není kam utéct.

Myší skok.

Vycházky

Žrádlo a dlouhé a rychlé vycházky jsou pro Rakšu největším potěšením. Ovšem celodenní výlet lesem na horském kole jí nedokážu dopřát každý den; ač bych rád, je to potěšení pro oba.

I tak je ale už dávno připravena na zkoušku vytrvalosti, pořádanou občas klubem chovatelů - 40 až 100 km u kola v časovém limitu. Pěší výlety jsou pro ni příliš pomalé.

Jakmile na jaře trochu oschly rozbahněné cesty, hned jsem vyndal kolo. Ač předchozí cyklo-výlet byl před několika měsíci, Rakša se mohla zbláznit radostí. Hned si vzpomněla, že vyjížďka s kolem začíná spořádaným sezením u vrat, dokud sám před vraty nezjistím, že nehrozí auta ani problematičtí psi. Vždycky jsem ji o to usednutí musel požádat, protože samou nedočkavostí hrozilo předčasné vyběhnutí. Tentokrát jsem nemusel říkat vůbec nic, ihned běžela k vratům, vzorně usedla a významně na mne hleděla, jakože by se to otevření už nemělo protahovat.

Ona vůbec letos začala předvádět chování starého zkušeného psa i při jiných příležitostech. Při ranních cestách pro pečivo už nemusím připomínat, kde má jít u nohy a kde má nastavit poutko obojku na připnutí vodítka. A na místech, kde může dostat milované "Volno" od nohy už jenom mrkne, zda jsem nezapomněl. V té chvíli stačí pohnout hlavou v gestu "Tak si běž" a ona spokojeně odběhne.

Dnes Rakša složila maturitu. Zapomněl jsem na cestu do obchodu vodítko a tak jsem si řekl, že to zkusím právě dnes. Celou cestu pro ranní rohlíky už dlouho chodíme bez vodítka, jenom před obchodem ji uvážu, šáhnu na čumák a řeknu "Zůstaň". Dnes také, ale bez uvázání. A z okna obchodu jsem pak hlídal, co dělá: seděla celou dobu na místě. Tak jsem přikoupil buřta...

Na vycházkách v přírodě je vlastně stále na volno. Omezujeme ji v pohybu, jenom když by mohla obtěžovat cizí lidi. Ať už svým vlčím vzhledem, nebo psí přítulností. A nejhorší je kombinace obojího. Člověku, který má panickou hrůzu i z běžných psů, by mohl její úspěšný pokus o přátelské olíznutí obličeje způsobit smrt. Dříve jsem na ni volával "Sedni", ale teď už většinou stačí "Stůj". K uklidnění cizích lidí to naprosto stačí.

... zafungoval nám další krok v souhře - připnutí na vodítko u kola beze slov. Napadlo mě, že vyndání samonavíjecího vodítka z brašny pod štanglí kola je natolik jednoznačná akce, že bych ji zkusil vůbec nepřivolávat. A ono to zafungovalo v obou dnešních případech: zastavím, vyndám vodítko, skloním karabinku vodítka do míst, kde mívá obojek a ona tam ten obojek hned doručí. Že by si i tu karabinku příště mohla sama připnout?

Rakša zřetelně rozlišuje, zda je ve známém prostředí, nebo na průzkumu v nových končinách. Ve svém revíru přesně registruje každou změnu a první reakce je veliká opatrnost. Stačí nově pohozený igelit a ona ho jde v opatrném půlkruhu zvolna prozkoumat. Jakmile má z něčeho nového strach, tak dobře sleduje moje reakce. To se pak člověk musí dobře ovládat, aby jí pomohl vlastním klidem, nebo aspoň věrohodně předstíraným veselím.

V Hájovce za vrbou dnes ráno stál stan nějakých turistů. Rakša pádila ke vsi a tak si stanu všimla až když minula kmen vrby. Tak rychlou změnu směru jsem u ní ještě neviděl. Okamžitý odraz do pravého úhlu a letěla dobré 3 metry pryč od stanu. Hned ale otočka a opatrné přibližování. Naštěstí jim do stanu nevlezla.

Ve známém prostředí také důsledně čte všechny pachové stopy a na rozcestích má většinou svůj návrh, kudy dnes pokračovat. Popojde kousek požadovaným směrem a mlčky se na mne podívá.

V neznámé krajině se chová jinak. Před čtením stop dává přednost průzkumu cesty. Už pochopila, že rád chodím po stopách ostatních lidí (a má tak asi mylnou představu o kvalitě mého čichu), takže když na lesním rozcestí není v dohledu turistická značka, vyplatí se jít tam, kam navrhuje ona.

Hrozně ráda chodí po neznámých cestách. Máme tak už dokonale prolezlou každou pěšinu, křoví i rokli v širokém okolí.

Doma

Rakša žije celý rok venku na zahradě. Na první pohled by se mohlo zdát, že ji domácí zahrada moc nezajímá, že většinu času jenom prospí, nebo sleduje, co děláme my, za těmi velkými skly domu. Ale pokud se po zahradě někdo projde v době její nepřítomnosti, tak ona ihned po návratu obejde všechny nové stopy.

Zahrada je její majetek a náš kocourek, Rakšin podřízený, se po zahradě musí pohybovat jenom opatrně od skrýše ke skrýši. Když je chycen, nebo se výjimečně schválně nechá chytit, tak skončí celý oslintaný. Bývaly ale i doby, kdy kocour dokázal odhadnout, že je Rakša ospalá, vrhl se na ni jako na druhé kotě při hře a kousal a kousal, až měl plnou hubu vlčích chlupů. A Rakša se jen malátně oháněla packou, jako po dotěrné mouše.

V poslední době ovšem Rakša přitvrdila a musíme ji dost razantně krotit. A kocourek z ní má čím dál větší respekt. Už si s Rakšou chodí pohrát jenom u otevřených dveří, kdy spoléhá na to, že Rakša nesmí dovnitř.

Do domu jsme Rakšu vzali zatím jen dvakrát. Jednou, když dostala strach při silné letní bouři, a podruhé, když jsme letos zapomněli před silvestrem trénovat dělbuchy a rachejtle a ona strachy zalezla do škvíry pod terasou. Chtěli jsme ji zase zachránit v domě, ale ona byla z ohňostroje tak vyděšená, že za žádnou cenu nechtěla zpod terasy ven. Nakonec jsme ale přeci jenom tu správnou cenu našli: smažený řízek byl silnější než strach.

Ani letošní extrémní mrazy ji nijak nevyvedly z míry (nejvíc jsme měli -22 °C). Jenom jak stárne, tak už si umí udělat pohodlí a neusíná přímo ve sněhu. Když ji omrzelo seno v kotci, tak začala spát na kotci, kam si nejprve sama natahala seno ze zásobníku (myslel jsem, že si šelmy hnízda nestaví). A nakonec si vyhrabala pelech přímo v zásobníku sena pod střechou dřevníku a i když to tam nemůže být moc pohodlné, tak teplo a vůně tam asi bude a nejlepší přehled o dění na zahradě také.

Jednoho zimního rána nebyla na žádném z obvyklých spacích míst.

Sladké protažení v "krmelci".

Bývaly doby, kdy si spolu hráli i venku...

Jinak během roku i během dne často mění na zahradě místa odpočinku. Jednak si tím reguluje teplo, jednak možnosti výhledu, jednak různou strukturu a voňavost podkladu. V zimě spala i několik dnů na kompostu.

Pokud jdeme něco dělat na zahradu, tak vždycky "pomáhá". Při řezání dřeva nasává vůni pilin hned u ostrých zubů pily, při sekání dřeva krade polínka a drtí je na třísky (když už nemůže mít čumák přímo na špalku). Při sázení rostlin sleduje, jak se to dělá a pak se vše pokusí přesadit. Osvědčila se proto nízká ohrádka, jako jasné vymezení, kam Rakša nesmí (stačilo ji odtud dvakrát vynést za kůži, aby tam víc nelezla).

Tohoto zákazu umně využívá kocourek. Pohybuje se po zahradě tak, aby byl pokaždé včas v bezpečí a mohl se v závěru honičky až provokativně pomalu procedit plůtkem před brzdící Rakšou.

U části zahrady máme poměrně nízký plot: 140 cm, což je výška, jakou Rakša na cvičáku hladce přeleze. Doma to zatím neudělala, jenom vysoko nad plot vyskakuje, když dělá bububu na některé kolemjdoucí psy.

Včera mě dost vystrašila tím co dokáže. Nějak se jí nelíbily nové schůdky, které si chataři opravili dole u mlýnského náhonu. Směrem dolu ještě váhavě slezla, ale cestou zpět už neváhala. Krátce pohledem zhodnotila výšku skály vedle schodů a jedním odrazem na ni vyskočila. Příště si vezmu metr, ale ta v podstatě kolmá skalní stěna má dobré 3 metry. Ona je evidentně schopna kterýkoli náš plot přeskočit z místa bez rozeběhu...

Přeskočila by plot?

Letní idyla na kotci.

Žijeme pod trvalým dohledem.