Jak ji mám nejradši

Je velmi příjemné, že Rakša nemá ve zvyku otravovat, ani když musí čekat na své nejmilejší události. Trpělivě a mlčky čeká na vycházky i na žrádlo. A když nepřijdou, tak se také svět nezboří. Klidně jde spát, když pochopí, že už s námi nic nebude.

A pak je roztomilé, jak přemýšlí nad vším, co vidí poprvé.

To nejlepší ale vcelku pravidelně přichází na delších výpravách do přírody. Když Rakša v lese narazí na na nějaké bahniště, tak nejenže s nohama černýma až po kolena vypadá úplně jako vlk, ona obvykle ještě dostane “psotník”, jak říkáme těm pravidelným orgiím nadšení na měkkém terénu. Začne divoce sprintovat v kruzích, nebo jančí s nějakou kládou v zubech. A má při tom dost divoký pohled.

Rakša při těchto divočinách vždycky touží, abych se přidal, a vyzývavě probíhá jak střela těsně kolem mě. Jen jednou jsem při tom zkusil zavrčet tak, jako ona; aby měla radost. Ale už to víckrát neudělám: hlasitě zařvala "No konečně!" a vrhla se na mě, jako na plnohodnotného vlčáka. Jenomže můj oděv neměl ani zdaleka kvality vlčí houně.

Co bude dál

Tak to by mě také zajímalo - a těším se na to, i když mám i trochu obavy.

Především si nejsem jist, že už je opravdu dospělá, ve smyslu, že už se její povaha nebude měnit. Podle všech mých (amatérských) pozorování ostatních vlčáků, Rakša podědila větší porci vlčích genů, než je obvyklé: jednoroční cyklus hárání, malé uši, lasicovitá mrštnost, kvalita srsti, tvrdě konkurenční vztah k jiným fenám. A vlci dospívají až ve 4 letech, kdy i zkušení majitelé zcela ochočených vlčat navždy vracejí své mazlíčky do zabezpečených ohrad. Jsem možná zbytečně opatrný, ale vypadá to teď, že s druhým vlčákem do rodiny počkáme až na 5. rok věku toho prvního.

Ano, rádi bychom Rakše pořídili parťáka. Jako většina majitelů vlčáků jsme brzy pochopili, jakou máme fantastickou příležitost pozorovat chování, tak blízké původní vlčí přirozenosti. A ta vlčí přirozenost je nám zřejmě bližší, než si myslíme. Byli to ostatně nejrozšířenější dravci na Zemi, těsně předtím než přišli lidé s velmi podobnými společenskými zvyky.

A o tom, že dvěma vlčákům bude na zahradě lépe než jednomu, se nedá pochybovat. Mezitím ale ještě zvážíme Rakšiny štěňata...

Poznámky po 5 letech od napsání článku

Pročetl jsem si text po delší době a citím, že by to chtělo napsat další dva články: Štěňata a Druhý vlk domácí. Tak aspoň pár poznámek podle kapitol:

1. ČS-vlčák se nám osvědčil, nechali jsme si před rokem Rakšinýho syna Mitru z druhého vrhu. Povahou úplně jiný, ale už chodí na každodenní vycházky bez obojku, stejně jako máma. Prostě poslouchá. Lepší a přesnější název plemene by byl vlk domácí.

2. Krásného vlčího pohybu si podle očekávání užíváme mnohem víc než dřív. Žádný člověk nemůže jednoho psa zabavit tak, jako druhý pes. Rakša běhá stejně krásně, jako za mlada, jenom ten její roční výrostek je už rychlejší. Ale při pravidelných zápasech s ním máma kdykoli práskne o zem.

3. Komunikace ve vlčácké rodině je zážitek. Výrazně stoupla hlasová komunikace, přesněji: Mitra je hrozně ukecanej.

4. Osmiletá Rakša už mnoho let žije bez obojku. Klidný vyrovnaný pes. Se synem zase nabrala kondici a názorně ho naučila, co my lidi máme rádi. Na běh u kola tak Mitrovi stačil jeden den.

5. Psi teď ve dvou vijou mnohem víc. Mitra snáší cestu autem ještě hůř, než Rakša.