Těžko začít něčím jiným, než vlčím pohybem. Dvakrát denně nás okouzluje na pravidelných procházkách a občas na celodenních výletech.

Plemeno mělo obrovské štěstí, že hlavním impulsem ke křížení německých ovčáků s vlky byla snaha vrátit psu něco z původní vlčí odolnosti, vytrvalosti a zdraví.

V prvních generacích kříženců tedy nerozhodovala srst, či barva očí. A výsledek stojí za vidění - vyhledejte si pár videí s dovádějícími (československými) vlčáky na YouTube.

Základní způsob Rakšina pohybu je vytrvalý klus rychlostí něco nad 11 km v hodině. Lidská chůze je pro ni moc pomalá. Zato kolo, to je ideální doprovodné vozidlo. Pravda, ne vždy...

Tak už na to došlo. Seběhlo se několik neškodných okolností současně a letěl jsem přes řidítka. Nakonec nic vážného, jen odřená brada a zkažená pověst ve vsi i na policii :-).

Takže:

1. Jak teď Rakša hárá, tak jsem si ji nechal pro jistotu na vodítku.

2. U Jodlů neměli zavřená vrata a přilepil se na nás pes Falko, známý tulák a proutník.

3. Dostal jsem nápad, že mu ujedem - Rakša se tak jednou proběhne bez omezování, a malý a starý Falko toho brzy nechá.

4. Vyrazili jsme ke mlýnu, což je z kopce, takže Rakša cválala pěkně rychle.

5. U Koudelkovic statku stálo policejní auto, tak jsem se ohlíd, jestli můžem zpomalit. Ovšem Falko byl těsně za námi! Tak jsem zrychlil.

6. A do toho před nás vběhl na silnici Rakšin kamarád Rin.

Pak už to bylo rychlé: Rakša vypálila vstříc Rinovi, já ji pravou rukou brzdil vodítkem a levou rukou přibrzdil přední brzdu. Najednou jsem ležel na břiše na asfaltu,

Rakša může navíc klusat trvale s hlavou ve stopařské poloze: nos u země, oči hlídající, co se kde pohne, uši jako pohyblivé radary skenující celé okolí. Většina psích plemen v této poloze špatně vidí vpřed díky jinému zakřivení lebky.

Každé ucho může pracovat samostatně. Když jedeme s kolem novým terénem, běží Rakša svým vytrvaleckým stylem vpředu, mírně vzrušená, všechny smysly namířené vpřed. Jen jedno ucho natočí zpět, aby svou rychlost řídila vzdáleností mého kola.

Při chůzi se páteř mírně prohybá do stran, při klusu se páteř nepohybuje. Ovšem při cvalu a trysku pracuje především páteř. A jak! Páteř se stává prodloužením nohou i hlavním kloubem pádícího těla.

A je to úchvatný pohled, což se nejlépe pozná z udivených reakcí cizích lidí...

V lese za Třebotovem jsme potkali velkého psa. Bylo to nějaké to populární plemeno: buď obtloustlý labrador, nebo howawart. ... Pes se ale nebál, naopak zle na Rakšu vrčel a Rakša se ho bála. A panička dostala strach, aby ten její obr Rakše neublížil.

Dámy byly dvě, matka s dcerou, odhadem 40 a 20, oblečené jak na nedělní vycházku do města. A já je přesvědčil, že to bude dobré, ať psy pustíme proběhnout. Tak prý jo.

Pes se na Rakšu vrhnul, ta hladce vyklouzla a začal sprinterský koncert. Rakša běhala zpočátku strachem naplno s neuvěřitelně dlouhými skoky přes křoviny a to „prasátko“ za ní zoufale dusalo. Obě dámy odhodily důstojnost, doslova řičely nadšením a pokřikovaly na svého psa neslušné posměšky. Ten kontrast decentního vzhledu a drsného vyjadřování...

A dámy byly zklamané, že bydlíme tak daleko.

Nemáme ale moc příležitostí vidět Rakšu v plném trysku. Ona vlastně pohybem vůbec neplýtvá, raději jede stále „na půl plynu“. Prostě vytrvalec.

Zato její řeč těla vídáme skoro každý den při hře s jinými psy. A v takové situaci rozehrává široký repertoár výskoků, otoček, výkrutů. A občas se my lidi musíme nahlas smát; to třeba když na nějakého fešáka vybalí své koketní poskoky rozverné gazely. Sbalí přitom úhledně ouška a my přímo slyšíme její „chichichi, když já nevím...“.

Někde jsem četl, že vlčí smečka, která nemá tříletou mládež, nedokáže ulovit vysokou zvěř. Je proto klidně možné, že krása jejího pohybu začne postupně vadnout. Pokud ovšem bude po své prababičce, kterou jsme dobře poznali, když u nás byla několik týdnů jako školitel saňového tahání, tak bude ještě v 10 letech lítat jako mladý blázen.

I po třech letech každodenního pozorování mě Rakšin pohyb nepřestává okouzlovat. Skoro všechno ostatní na soužití s vlčákem je také zajímavé, ale po čase si na to člověk zvykne a jenom občas ho z rutiny vyvede srovnání s jinými psy. Zato její pohyb (a komunikace! - hned se k ní dostaneme), to je trvalý zdroj potěšení, kterým se nám stále připomínají její vlčí geny.