Způsob komunikace je prý druhá hlavní odlišnost československých vlčáků od psů. Vedle zmíněné řeči těla Rakša komunikuje výraznou mimikou, postavením ocasu, pachem a nejrůznějšími zvuky.

Vytí

Rakša sice moc neštěká, ale zato často vyje.

U vytí už rozeznáváme několik různých druhů. Nejčastěji odpovídá některým sirénám, nebo volá nepřítomného člena smečky. Většinou v tom volání není žádný smutek. Spíš to vypadá jako důležitý vzkaz. Zvrátí hlavu a na jedno nadechnutí nečekaně dlouze zpívá a kýve přitom pomalu hlavou do stran. Pak se obvykle na nás podívá s údivem, proč nezpíváme taky.

Pach

Pach bude pro psy i vlky tím hlavním komunikačním prostředkem. Z pouhého porovnání rozsahu čichových orgánů to vypadá, že mají proti lidem o 6 řádů kvalitnější vstup. A jak s tím pak dokáže "kouzlit" jejich mozek se můžeme jenom dohadovat.

Už dvakrát se mi třeba stalo, že jsem si na vycházce vzpomněl na nějaký dávný Rakšin prohřešek. A živě jsem si v duchu přehrál, jak mě děsně dopálila, a co bych jí nejradši za to udělal. Až mi "přeběhl mráz po zádech". A přitom jsem si jen tak potichu bloumal a Rakša si někde "četla" stopy. A najednou vidím, že ona pokorně běží "k noze" s omluvným výrazem, že bude hodná. Až jsem se zastyděl. My už vůbec vědomě necítíme, jaké pachy kdy vylučujeme.

Zato pozorujeme komickou stránku věci. Rakša třeba při značkování zvedá nožičku jako pes, aby pachovou zprávu umístila budoucím „čtenářům“ přímo k nosu. Nebo se občas snaží umístit i trus co nejvýše. A také přitom zvedá jednu nožičku.

Nemusíte se ale bát, lidský nos z této pachové komunikace nic necítí. A když při hře zaboříte svůj nos hluboko do Rakšiny srsti, ucítíte hlavně vůni sena, ve kterém většinou spí, a k tomu něco málo vůně zdravého zvířete. Pozor ale, pokud se na předešlé vycházce stihla naparfémovat něčím zvlášť "voňavým"! Miluje totiž chlévský hnůj a všechny zdechliny, především žabí.

To pravé místo, kam je potřeba parfém umístit, se nachází nahoře na krku. Po prozkoumání kvality zdroje je pak nutno charakteristickým pohybem přiložit krk a pak v leže na zádech se vrtět v parfému, až se všechny nožičky ve vzduchu mrskají.

Pozorný lidský doprovod ale většinou rozezná, co se chystá, a Rakše to zatrhne. A když ne, tak nejdéle po 3 dnech je srst zase voňavá i pro člověka. Vlčí srst je asi opravdu samočistící. My tedy v žádném případě Rakšu nikdy nemyjeme. Ale ani jí nebráníme vlézt na vycházkách do libovolné vody, či bažiny. Což ona s chutí využívá.